Vzpomínka na Jiřího Majera

Vzpomínka na Jiřího Majera

PhDr. Jiří Majer, CSc., zemřel v neděli 3. února 2008.

Člověk, který pro druhé dělal víc, než druzí pro něj. Bude nám velice scházet.

Narodil se 25. listopadu 1922 v učitelské rodině v Trnovanech u Teplic. Jeho rodinné kořeny však sahají na Příbramsko, kam se jeho rodiče před druhou světovou válkou přestěhovali. Za války maturoval na gymnáziu v Příbrami a poté byl totálně nasazen v Německu. Za války také ztratil otce, který se jako řídící učitel v Březových Horách účastnil odboje a byl za to nacisty popraven. Do odbojového hnutí se na jaře 1945 rovněž přihlásil Jiří a stal se členem dobrovolného vojenského oddílu za květnového povstání.

Po válce vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a patřil mezi funkcionáře studentské samosprávy, kteří protestovali proti komunistickému převratu v únoru 1948. Byl proto také vyšetřován Státní bezpečností. V roce 1949 přesto dosáhl doktorátu filozofie, když obhájil disertační práci zaměřenou na dějiny dolování na Příbramsku. To dokládá, že již tehdy byl jeho zájem ovlivněn rodinnou tradicí, neboť jeho dědeček byl horníkem na dole Vojtěch v Březových Horách, kde v roce 1898 tragicky zahynul.

Doktorát filozofie si Jiří Majer doplnil studiem na Státní archivní škole a pro úplnost dodejme, že za šestnáct let nato dosáhl hodnosti kandidáta historických věd. Předtím se však po krátkém působení ve Státním historickém ústavu stal vědeckým pracovníkem Národního technického muzea v Praze a po několika letech vedoucím hornického oddělení tohoto muzea. Tomuto místu pak zůstal věrný až do svého odchodu do penze v roce 1987. Mezitím však vykonal množství velice záslužné práce, která mu přinesla uznání doma i v cizině. Externě působil jako pedagog na brněnské univerzitě, ale též v zahraničí jako lektor vysokých škol v Bulharsku, Holandsku, Maďarsku, Německu, Polsku, Rakousku a Švédsku. Uveřejnil několik set odborných článků a proslovil též mnoho přednášek doma i v cizině. Rozsáhlá je i jeho činnost ediční; jeho zásluhou vyšla řada sborníků z dějin hornictví a metalurgie. K tomu je nutno připočíst práci v různých komisích, např. v Mezinárodní komisi pro záchranu průmyslového dědictví při UNESCO, a ve společnostech, z nichž je třeba uvést právě Společnost pro dějiny věd a techniky. Byl aktivním členem jejího výboru, členem redakční rady jejího členského časopisu DVT – Dějiny věd a techniky a jejím předsedou v přelomových letech 1990–1993. Pomáhal také při zrodu několika muzeí, a to nejenom hornických, ale také Muzea třetího odboje v Příbrami, byl autorem mnoha scénářů k výstavám i ke stálým expozicím.

Ve své bohaté činnosti neustal ani po odchodu do důchodu. Svou pozornost věnoval např. jáchymovskému lékaři a lékárníkovi Georgu Agricolovi (1494–1555) a zakladateli Národního muzea Kašparu Šternberkovi (1761–1838). O něm napsal, že to byl „myšlením a prací neúnavný dělník na poli vědy a národní kultury, který provždy zůstává v galerii pokrokových postav našich a světových dějin“. Tato osobnost byla Jiřímu Majerovi natolik blízká, že jí věnoval v rozmezí tří let dvě publikace.

Je nesnadné rekapitulovat podrobněji všechny jeho práce, jimiž nás seznamoval s vývojem hornictví a hutnictví a také jim příbuzných věd, a to od sociálních aspektů až po strojní vybavení a chemické výrobní postupy. Podstatná část jeho prací se zaměřila na oblast západních Čech a na Příbramsko. Dále se pak zabýval obecnými otázkami dějin hornictví a hutnictví, životopisy a přehledy. Pro lepší poznání naší historie čerpal, pokud to bylo za totalitního režimu možné, i ze zahraničních archivů. V metodě se přidržoval Agricolova hesla: „Nikdy jsem nenapsal nic, co jsem si neověřil“.

Jeho dílo je cenným příspěvkem nejen pro dějiny české, ale též evropské techniky. Je přitom třeba zdůraznit, že si pro své přednášky a publikace vybíral látku s velkým přehledem a zvolené téma zpracoval vždy tak, že pominul podružné detaily a zdůraznil skutečnosti, které byly charakteristické.

Pavel Drábek

Jiří Majer zesnul krátce po svých pětaosmdesátých narozeninách. Ti, co jej znali osobně, v něm ztratili nejen skvělého odborníka v historii, byl také člověka, který byl neuvěřitelně čilý až do konce svých dní, uměl se dívat na svět s pochopením, respektem i despektem, ale hlavně vesele a se vtipem.

Stránka aktualizována: 2009-03-27